Potkala jsem Elffiho

Dospělost nezačíná dosažením osmnáctého věku života, nýbrž uvědoměním si, že ne vždy tu na vás někdo čeká

19. ledna 2014 v 16:52 | Codename: KYB 130896 ツ
Zdravím všechny, co sem ještě občas zavítají. Po dlouhé době jsem zpět s novou povídkou, která byla psaná do olympiády z češtiny (tý jo, nebýt těch olympiád, já snad nic nenapíšu). Téma bylo "Dospělost začíná, když..."

Tohle je už druhá povídka do olympiády, kdy jsem jako kostru hlavní postavy použila Ichiga. A zřejmě to tak ještě dlouho bude. Nevím proč, prostě mě baví hrát si s jeho osudem a co by kdyby.

pzn.:tak takhle dlouhý název se mi ještě nikdy nepovedl :D

pzn 2.: na konci tohoto článku je anketa, prosím o vyplnění VŠEMI, kdo na můj blog zavítali




(gif by HaloBlaBla)

Dospělost nezačíná dosažením osmnáctého věku života, nýbrž uvědoměním si, že ne vždy tu na vás někdo čeká

Když jsem byl malý, vždy jsem si přál být dospělý. Abych mohl být venku i po setmění, chodit spát pozdě v noci, utrácet peníze, mít ženu a děti. 4asto jsme si s mladšími sestrami hráli na rodinku, představovali si, že žijeme v obrovské vile a máme spoustu služebnictva, že máme nádhernou manželku či manžela a práci snů. Jakmile jsme o něco vyrostli a já jsem začal chodit na střední školu, pochopil jsem, nedospělost není tak kouzelná, jak se zdála. Hodně k tomu přispěla i ztráta maminky. Tehdy jsem si uvědomil, že si všechno musím začít dělat sám, že tu se mnou vždy nebude někdo, kdo mě po dlouhé dni přivítá se slovy: "Vítej doma." Že už se nebudu moct chodit schovávat k mámě do náruče, když se budu bát nebo mě něco bude bolet.
Poté, co jsem se dostal do druhého ročníku, musel jsem si začít hledat brigádu. Táta už nezvládal živit dospívajícího syna a dvě pubertální dcery. Často dělával přesčasy, a proto se sestra musela naučit vařit, abychom měli alespoň něco teplého do žaludku. Moje práce taky nebyla nic moc. Jsem od přírody rezavý a to u mnoha lidí budí dojem lenosti a drzosti. Zaměstnal mě až tátův starý známý ve svém malém obchůdku. Řekl bych, že to bylo spíš z lítosti. Dvakrát do týdne k němu chodím mýt podlahy a porovnávat zboží. Má u sebe dvě děti, nevím, jestli jsou jeho, nebo si je k sobě prostě vzal, a ty mě nesnáší. Teda hlavně ten kluk. Zrzek, jak jinak. Často na mě pokřikuje, přidělává mi práci shazováním právě zarovnaného zboží nebo mi zašpiní právě umytou podlahu. Nebývalo to lehké.
Teď je mi 21. Stojím u hrobu svého otce. Zemřel teprve nedávno, byla to vražda. Bylo u něj normální, že občas v práci přespával, ale když se domů nevrátil ani po dvou dnech, zavolali jsme policii. Našli jeho tělo hozené mezi odpadky ve slepé uličce, 20 minut od tátovy práce, s podřezaným hrdlem. Řekli nám, že to zřejmě byla loupež, která se trochu zvrtla. Nejmladší sestru to dost vzalo, byla na něm hodně upjatá. Většinu svého času tráví zamčená u sebe v pokoji. S nikým nemluví. Jen občas, když jdu v noci po chodbě okolo jejího pokoje, ji slyším vzlykat a volat tátu ze spaní. Já teď pracuji v roznáškové službě a druhá setra si našla brigádu v baru. Často chodím sem na hřbitov, sedím i hodiny u hrobu rodičů a opakuji si: "Takhle jsem si dospělost nepředstavoval." Ve vzpomínkách se vracím zpět. Do doby, kdy byli máma s tátou naživu. Kdy moje jediná starost byla co budu dělat další den. Chybí mi mámino hřejivé objetí, jak mě utěšovala, když jsem si rozbil koleno, jak se na mě usmívala. Chybí mi tátova pochvala, když jsem ze školy přinesl dobrou známku a jeho smích, když se mě sestry pokoušely obléct do svých šatů.
Lehl jsem si na hrob.
"Chci být zpátky dítě." rozplakal jsem se.
"Nikdy jsem si nepředstavoval, že budoucnost bude taková. Vždy jsem si myslel, jak mají dospělci všechno lehčí. Teď už ale všechno chápu - že dospělost začíná, když si uvědomíš, že nakonec zůstaneš úplně sám, že ti už nezbude nikdo, ke komu můžeš utéct s pláčem, kdo by stál za tebou, ať se stane cokoliv, a chytil tě, když budeš padat."
Nebe nade mnou zahřmělo, přes slábnoucí sluneční kortouč se zatáhl temný závěs a začal padat studený déšť. Ležel jsem tam a sledoval, jak kapky stékají po fotkách rodičů. Strašně jsem si přál být zase s nimi, zase se moct společně zasmát. Oblohu proťal blesk. Cítil jsem se tak unavený, unavený ze všeho. Přes konečky prstů mnou prostupoval chlad. Slzy se smíchaly s deštěm a už nešlo rozeznat, která kapka spadla z oblohy a která se mi vydrala z očí.
"Mami, tati. Slibte mi, že až zas otevřu oči, tohle všechno bude jen zlý sen a vy tu budete se mnou." zašeptal jsem.

Pomalu jsem zavřel oči a už jen pociťoval každou kapičku, jak mi stéká po vlasech a po tváři, než jsem přestal cítit i je…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aizen Aizen | E-mail | 19. ledna 2014 v 17:51 | Reagovat

Teprve teď jsem zjistil že něco takového máš. :)
Ta povídka je skvělá. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama